Recenze: LIGHT IS WHEN YOU ARE aneb dekadentní příběhy naší duše

Verze pro tisk |

Rozvláčný vybrnkávací úvod, který se přesouvá do syrového bluesového tempa, lehce skřípavý, ale zároveň hluboký hlasový projev zpěváka Kamila – takový je začátek debutového alba skupiny DECADENT HARMONY /dále DH/, které se pod názvem Light is When You Are objevilo v tuzemské hudebním éteru v polovině září. Novoborská kapela své CD slavnostně pokřtila na výjimečném koncertě v Chotovicích u Nového Boru, ve společnosti „neortodoxních“ žánrových kolegů PURPLEFOX TOWN a PAPIR SKLO PLASTY. Bohužel jsem na koncertě nebyl, ale pokud měla produkce DH takový zvuk jako na nahrávce, musel celý večer stát opravdu za to. Album je totiž úchvatnou atmosférickou přehlídkou, která nemá na současné české hudební scéně obdoby.

Pilotní skladba Feelin´ the Break se nejdříve líně rozjíždí v alternativně bluesovém oparu, aby kolem druhé minuty skočila do hopsavého až funky rytmu, je to jako spontánní nakopnutí, které probere z odpolední letargie. Pustil jsem si tuhle píseň v autě a sotva jsem vyjel z jedné nejmenované křižovatky, stala se mi strašná věc: jakmile nastala funky pasáž, vlétlo mi jakési malé zvíře do nárazníku, slyšel jsem náraz a úplně ztuhl! Ježíši, vykřikl jsem, to je snad osud…přičemž mne na displeji přimrazil anglický název samotné skladby: Feelin´ the Break, tedy „p(r)ocítit zlomení“ – takový šok mne začátek nahrávky desky dost krutě připravil! Uháním ale dál a stejně tak se nořím zpět do lehce ospalého blues, které se posléze rozplyne, jako by nebralo konce….

Co bude tohle za nahrávku?, ptám se sám sebe, když při druhém poslechu celé desky doma odkládám vše a začínám ji naplno a v klidu poslouchat po nedělním obědě. Chci si trochu odpočinout, ale už v druhé skladbě Met in a Bar – nehovoří název „setkání v baru“ za vše? – mám chuť si otevřít nějaký dryják a pořádně si přihnout. Kytara s basou zurčí v podmanivé symbióze a bicí jakbysmet. Není to ale to srdceryvné „whiskey blues“, které se v nekonečných kompilacích stahovat z youtube. Ani táhlý přestárlý rocker Gary Moore. Ne, tohle fakt není hudba na spaní. Na úvod psychedelie a odrhovací grungeová pasáž, která slibuje slušný rozjezd, jenže ji vystřídá velmi šťavnaté intezivní blues, ve kterém Kamil Severa sugestivně pěje o svém momentálním rozpoložení a dívce, kterou si možná vysnil? Vzpomínám na studentská léta na pražských kolejích, na ono barové opojení, které přinášelo zajímavá setkání, jenž člověk vnímal rozostřeně, ale díky specifické hudbě se mu zaryla do paměti.

V dalším songu Soul so Strived se po počáteční kytaře přidávají bicí, feeling v postrockovém duchu, atmosféra pozvolna houstne, celkově je ale píseň melodičtější, chytlavější. Zároveň však svádí k vnitřnímu zamyšlení. Je to má duše, která strádá? Co vlastě chceme prožít v tomhle životě? Chceme uspokojit naše vášně, pohladit své ego, rozvášnit emoce? DH předkládají tolik pocitů, které nejsou jednoznačné, tím spíše, že je potřeba i vnímat zpívanou angličtinu.

Přichází pro mne první hudební vrchol alba, epická, téměř osminutová Unsought Bind je druhým nejdelším trackem, který se pomalu rozjíždí v klidném duchu, aby několikrát kytarově zdrsněl a nabral surový riffový výraz. Pak se zase zklidní. Skoro absenci zpěvu nahrazuje opojná nálada kytarových tónů. Nořím se minulosti, na petřínské koleje, kde bloudím v nočních hodinách za konečnou zastávkou tramvajové linky. Ach tyhle vzpomínky! Atmosférická lahůdka pro fajnšmekry. Abych však neusnul příliš, ze zasnění mne prudce vytrhává překvapivě krátká tříminutová Nothing to be Cursed, až rozverně hopsavá funky-jazzovka, kterou bych tady věru nečekal. Krásné kytarové eskapády Kryštofa Korčáka, u kterých řádí i skvěle znějící bicí Tadeáše Matouše. Zvláště po všech předchozích písních, které navozují převážně melancholický dojem. Ale i do melancholie patří veselost. Zní to absurdně? Ale o tom i tento život je. Vlastně tato deska. Odráží bohatost naší nevyzpytatelné duše.

Nejinteresantnější je pátá skladba Darlin, kdy Kamil svým sugestivním vokálem promlouvá k fiktivnímu obecenstvu, vlastně asi spíše k milostnému protějšku, jako by oznamoval změny ve vztahu. Ne, vážně, toto opravdu není pohádka! DH zde prezentují své surrealistické divadlo s lynchovským obrazem. Sedím v sále, slyším jemné perkuse, vzdálené aranže Angela Badalamentiho a magické kytarové tóny. Chci jen vnímat všechno to kouzlo okamžiku. Bicí s kytarami opět šlapavě notují. Možná přijde i mystická postava, po které jsem toužil ve své minulosti. Krásně osobitý neo-jazz.

Závěr alba je strhující, protože předposlední Another Last Dance je jednou velkou epopejí ze světa post rocku, Davida Lynche, ale i staré psychedelie. Zasněný klip, který k němu DH vytvořili pro youtube, je jako zpomalený dokument, kde se potkává přírodní naturalismus i autentická party koláž, přičemž nečekané alternativní pasáže vrací pocitově život až do 70. let, do psychedelické vlny THE DOORS. Neslýchané kytarové sólo v poslední třetině přechází do zdánlivě nekonečné postrockové harmonie a feeling celé skladby odlétává kamsi do lákavého neznáma – tady se mocně vyřádil zvukař! Vůbec co se týče zvuku,  nástroje jsou velmi čitelné, i basa Franty Matuly příjemně drndá, je třeba říci,že Josef Slavík odvedl perfektní práci, a to na celé desce!

Něžný úvod závěrečné Absinth Wave navozuje zdánlivě klidnou skladbu, která se z bluesového rytmu přeleje do hutné doommetalové suity v půlce písně. Jako by kapela chtěla závěrem probudit to světlo, o kterém na celém albu skrytě zpívá. Světlo, které hledáme, je na konci tunelu, tedy možná zde na konci alba. Tvrdý kytarový zápřah, kterým se skupina až v téhle písně prezentuje, evokuje charismatické liveropoolské alternativce ANATHEMA, ale ne v jejich dnešním křehkém rozjímání, ale v surové melancholii polovioně 90. let, v období legendárních alb Serenades nebo The Silent Enigma. Jako by opulentně hutný závěr všech jejich desek inspiroval i českolipské post rockery. Nebo vlastně bluesové alternativce. A není to jedno? Někdy je škatulkování v tvrdě rockové muzice tak svazující! Jak zpívá Kamil v závěrečné skladbě: „byl jsem na dně a ani proud řeky se mnou nemohl pohnout“. S feelingem téhle party jen tak něco nepohne.

Album úžasně drží pohromadě, i když jsou písně na první poslech odlišné jak svou rytmickou atmosférou a zdánlivě neuchopitelným vyzněním. Spojuje je však ono (prog) bluesovité, melancholické „skotačení“, vskutku jedinečný Kamilův hlas, který se – jen těžko hledám srovnání! - lehce pohybuje někde mezi dobře známým „alko“ výrazem Richarda Müllera a legendou Tomem Waitsem. Kamilova osobitá, noblesně pojatá angličtina ho však odlišuje od všech vokalistů rocku, potažmo jiných hudebních stylů. Tahle nahrávka je silně ambiciózní trip o zákoutích rozervané duše, která se chce zasytit světlem pozemského života a najít svou pravou harmonii. Dekadence par excellence. Light Is... je bezesporu nejpocitovější album letošního roku na české rockové scéně.

Kapela si věru nemohla vybrat pro sebe sama jiné jméno! DECADENT HARMONY začali svoji hudební pouť vskutku vybroušeným stylem a ať už je zařadíme kamkoli, budou se smát a říkat, že jsou sví. A tak to má být.

alt
alt
alt
Nahoru