Přestože je přístupný i z jihu, navrhuji pro jistotu dostat se k němu od severu – tedy pojedeme-li autem.
Vyjedeme od Kozlů na západ, projedeme mezi několika chalupami a dostaneme se na křižovatku, na níž nás orezlé cedule vyzývají buď k cestě přímo – do Valteřic, či k odbočení vlevo - do Stvolínek. Odbočíme do Stvolínek a hned za křižovatkou odstavíme auto na paseku.
Vrátíme se na původní silnici, nalezneme potok a dáme se po proudu. Byl jsem tam zhruba před měsícem, kdy všude kvetly bledule, v současnosti bych spíše čekal fialové devětsily. Skákat budeme z jednoho břehu na druhý, abychom se vyhnuli škrábání se přes popadané kmeny a kameny porostlé játrovkami. Necelých padesát metrů před samotným vodopádem narazíme na dva sklepy vytesané do kvádrových pískovců. Jeden z nich má dokonce komín, který je na rozdíl od minulého roku zakryt, takže při neopatrné chůzi již nehrozí zhroucení do několikametrové hloubky.
Již se blížíme k nejlepší části kaňonu. Opatrně se můžeme, držíce se kmenů stromů, podívat i na vodopád. Obejdeme blok zleva a jsme nejen u značky, která od roku 1991 vymezuje území chráněné přírodní památky, ale i u samotného konce vodopádu.
Vlastně se ani nejedná tolik o vodopád jako o kaskádu složenou z osmi stupňů, ale je velmi těžké se o tom přesvědčit, neboť od tůňky, jíž celá raritka končí, se nejen špatně kaňonem vystupuje, ale i se do něj obtížně nahlíží. Tolik jsou pískovce, jimiž voda přepadává a stéká, sevřené.
Potok pod námi již jen zvolna v mnoha meandrech stéká do Koňského rybníka, který jsme obhlédli na úplně prvním společném výletu (zde).
Atmosféru celého kaňonu kromě již zmíněných bylin dokreslují velmi divoce rostoucí javory, jasany, habry, břízy, smrky či jedle. Z písniček jistě mnohý z nás zná klokočí - klokoč zpeřený – keř se šedozelenými větvemi, který je typický spíše pro slovenské vápencové půdy. Sem se dostal zřejmě uměle, ale i tak patří mezi chráněné rostliny. V tůňce pod vodopádem se kupodivu množí ropuchy či skokan hnědý. Romantiky potěší zbytky dřevěného vozu.
Půjdeme-li dále do Stvolínek, již to nebude tak ohromující, ale díky neexistenci oficiálních stezek budeme mít i tak blízko Lípy pocit, že se pohybujeme divočinou. Ale nezapomeňme, kde máme zaparkované auto. Pokud jsme přijeli autem, jistě se nebudeme vracet po opuštěné asfaltce …