Naivně jsme si mysleli, že jsme již vyšťourali všechno bahno, ale nebylo tomu tak. Pod domem se skrýval další sklípek, do kterého malou škvírou nateklo skutečně jen to nejjemnější bahýnko, které by záviděli Chvatěrubům i v třeboňských či toušeňských lázních.
Proč jsem se zrovna já se svými 186 cm nachomýtl k otvoru do tohoto prostoru se sotva metrovou výškou? Rýčem jsem odlupoval pláty bahna hýbajícího se podivnými tvory (jeden mi připomínal rybenku ze záchodu, ale nějak popudlivě špulil zadeček s ostnem - naštěstí i velikostí odpovídal rybence) a vyhazoval je na dvorek. A do toho SMS zpráva - slaboduchý povodňový vtip od jedné kolegyně. Hned jak jsem omyl ruce, jsem jí odepsal, že je slepice, když šíří takové kraviny, zatímco někteří se snaží všemožně pomoci a jiní přišli úplně o všechno.
Během oběda nám do školky přibyli další nájemníci. Nejprve si stěžovali, že je kuchařky rasisticky přehlížejí, pak sebrali co nejvíce matrací a vytvořili si z nich pohodlná lůžka u televize. Nešťastná správcová nám prozradila, že sice nejsou v Chotěrubech ani hlášeni, ale shodou okolností žili v domě, který vytopila voda. Už bydleli ve školce minulý týden, pak někam odjeli a teď se vrátili. Trochu jsme valili bulvy - my, úplně cizí děláme od rána do večera, většina vyplavených dře na domech s celým příbuzenstvem.
Tato rodina si rozdělila „práci“ následovně - chlapi buď leželi na matracích u televize či před školkou na lavičce s cigaretou, ženy šly vyjednávat se starostou. I díky této situaci, vědomi si xenofobie v nás, jsme se rozhodli opustit Chvatěruby o den dříve, než jsme plánovali.
Odpoledne jsme pomáhali třem ženám tří různých generací, které se ze střechy svého domu v zakázané zóně snažily zachránit aspoň tašky. Z celého majetku jim kromě těch tašek zbyla jen dětská houpačka zavěšená na ocelové konstrukci.
Poté jsme se rozloučili, pozeptali se po stále slibovaném očkování proti žloutence a po vyhození většiny použitých oděvů odjeli zpět do Lípy.
Nevím, jestli mám ještě na závěr provést nějaké shrnutí. Naše pomoc byla kapičkou v moři. Vlastně jsme většinu času pomáhali jen v jedné rodině, přitom ve Chvatěrubech přišlo o vše rodin několik, zničeno bylo fotbalové hřiště, park, sedmdesát metrů přístupové silnice, veškerá zeleň dvacet metrů od původního koryta Vltavy.
Přesto mě mrzí, když tisk snižuje pomoc tisíců dobrovolníků, dárců čehokoliv, humanitárních organizací atd. Ano, bylo hloupé, když nám Červený kříž přivezl lopaty bez násad, anebo když pro dívku v tričku s nápisem ČSSD a postavou svazačky přijela sanitka po dvaceti minutách práce, ale mnohem větší deprese jsem měl z toho, když v televizi nezaměstnaní protestovali proti tomu, že by mohli být vyzvání , aby prací splatili dluh, který vůči společnosti mají.
Měli bychom si uvědomit, že ty spadlé baráky, co je ukazuje Nova, nejsou ukázky z katastrofického filmu. To jsou domy lidí, kteří žijí jen šedesát kilometrů od nás.