Do divadla jsem dorazil s půlhodinovým předstihem a trochu jsem se zalekl, když jsem spatřil jen tři postávající dvojice. Že by Českolipany nevytrhl od Velkého bratra ani trojnásobný Anděl populární hudby? Ne, to jen já chodím všude tak brzo.
Než jsem se zaklimatizoval na baru, zjistil jsem, že volno není už ani na mé židli. A diváctvo bylo opravdu pestré - viděl jsem desetileté děti i více než šedesátileté seniory. Naprostá většina návštěvníků měla na konci hodinu a půl dlouhé laviny emocí opuchlé ruce od potlesku. Slzy, smích, obdiv, radost, to vše dokázala zpěvačka s dívčím profilem a divokýma očima vyvolávat od prvního okamžiku.
Chvíli po třetím zvonění usedla na židli uprostřed nasvíceného pódia, položila vedle sebe láhev s vodou, navlékla se do popruhů od harmoniky, poklepala si nohou ve sportovní botě a narvala to do nás: "Jedem, ještě jedem, druhej, jako jeden, svedem, co svedem, veselej život vedem."
Obdivoval jsem její bezprostřednost a přemýšlel, jak se může v usedlém prostředí, jaké Jiráskáč nabízí, tolik odvázat. Zprvu po každé písni jen vydechla, napila se a potom spustila další hit z jedné ze svých tří posledních desek.
Dala nám dostatek času, abychom si zvykli na všechny její polohy od zvonivého slavičího hlasu po opilecký chraplák. Když už jsme si mysleli, že celý večer bude jen o zpěvu, který občas proloží slůvkem: Děkuju!", začala z ničeho nic vyprávět. Především o své cestě do Norska.
Když mířila do Skandinávie poprvé na nějaký festival, doporučila jí manažerka, ať se teple obleče. Přiletěla tam v kabátu a kozačkách - do Osla, kde bylo na teploměru 32 stupňů. Když tam letěla podruhé s kámoškou, vzaly si plavky. Stan nechaly doma, aby se s ním nemusely vláčet. A bylo hodinku o čem vyprávět. A Radůza to uměla. Její historky gradovaly a měly pointy. Samozřejmě to nebyl zcela spontánní projev, na to se pohybuje v showbyznysu dost dlouho, ale lidé to brali.
Během hodinky nám předvedla hospodské odrhovačky, šanson ala Edith Piaf, lidovky na italský či polský způsob, svou úpravu Vladimíra Vysockého ("Kaju, já se kaju," křičela na nás) či píseň s názvem Teď, když spíš, v níž ukrutně připomínala Zuzanu Navarovou a mně se hrnuly slzy do očí.
Tahala za harmoniku, zběsile a bez trsátka třískala do kytary, takže jsem každou chvíli čekal, že až k nám na balkon musí začít cákat krev.
Po zmíněné hodince se rozloučila a chtěla odejít. To se ale jen po vzoru jiných hvězd nechala potleskem a pískotem pobízet k pokračování. Nakonec nastavovala třikrát, z toho naposledy tři písně. Navíc donutila obecenstvo, aby zpívalo s ní.
Přes všechny polohy, které Radůza nabízí, mě stejně nejvíce dostává svým autorstvím. Nejen, že je ojedinělou interpretkou, ale zároveň je autorkou většiny svých písní. Ty sice někdy mohou připomínat hospodskou odrhovačku, většinou se v nich však skrývají promyšlené texty. Jako u titulní písně posledního alba (V hoře), která se jmenuje Dědek s cibulí.
Na posledním kilometru
medle vedle bedny s cibulí
seděl dědek, osud čet´z run,
ať se holky taky vybulí.
Jak se na mě podíval,
popotah´si šle,
ve vousech se drbal jaký div,
ale když tu náhle sebou o zem šleh.
Tuhle pasáž jemně rozjede, aby pak začala "střílet" do lidí svou zkušenost:
Mě nosí chromá kobyla,
jiná na mě, jiná na mě, jiná na mě nezbyla.
Ať si kulhá do svahu,
má vytrvalost, srdce, věrnost, vytrvalost, srdce, odvahu.
Přestože se po vyhlášení Andělů v roce 2003 ozývaly hlasy, že Radůza je uměle vytvořenou hvězdou, dokázala i v Lípě, že se jedná skutečně o zpěvačku, které mnohé z televizních Superstar nesahají ani po kotníky ... a vnímavé českolipské publikum jí to dalo poznat.
