Tímto článkem bych vás ráda provedla po festivalu tak, jak jsem ho viděla já. To znamená, že pokud se zde o nějaké kapele, kterou jste viděli na plakátu, nedočtete, neznamená to, že tam nehrála! Jen je pro mě jednoduše festival zároveň i velmi socializační záležitostí a části některých koncertů používám jako kulisu pro konverzování a setkávání se s lidmi, k čemuž zeleň a hradby okolo zříceniny přímo vybízí.
Všudybud je pro mě společně se strachem o financování svých letních aktivit a vylepšováním známek nedílnou součástí června již několik let. Znamená pro mě psychický odpočinek, fyzické vyčerpání, socializaci a objev strašné spousty kapel, které by mě nikdy nenapadlo si pustit, ale potom nenechají moje končetiny v klidu.
Letošní ročník festivalu mi přinesl navíc ujištění o tom, jak se Lípa neustále posouvá. Všudybud letos přestal být jenom o vodním hradu a jeho úzkém okolí. Když jste v pátek odpoledne procházeli centrem města kolem náměstí a hlavní třídy, mohli jste si zpříjemnit den poslechem mladých nadějných talentů na doprovodné akci pod názvem Festival na ulici. Tuhle akci osobně hrozně oceňuji, jelikož se mezi mladými nadějnými talenty nacházelo i pár mých přátel a je skvělé, že mohli dostat prostor k tomu nějak se ukázat a realizovat.
Když jste se z ulice přesunuli na festival k hradu Lipý, jako první rozehřívací kapela přišla kapela Pupíček. Na této kapele mě vždy fascinovalo, že je složena převážně z absolventů českolipského gymnázia, tudíž školy, kterou já navštěvuji, a proto ve mně Pupíček vyvolává i velmi familiární pocit. Navíc už se známe dlouho. Když jsem v roce 2014 byla na svém prvním Všudybudu, bylo mi ještě 13, vůbec jsem nevěděla, co čekat, a po vstupu do areálu mě čekala zkouška ohněm v podobě pupíčkovské písničky o zadnici. Tu jsem naštěstí ustála, a ještě jsem se stala pravidelným návštěvníkem festivalu.
V krasojízdě jsme pokračovali u nové stage Geodome, která letos nahrazovala stage v Centru textilního tisku, kde bylo na rozdíl od Geodomu vždycky vedro! Tam se ukázala skupina Helicopter, složená z čerstvých i nečerstvých absolventů gymnázia. Kluci hrají něco jako punk, melodie je však pro mě u "Helikoptér" záležitostí vedlejší, hlavním důvodem, proč je milovat, jsou podle mě texty. Pokud máte představivost a necháte se unést texty, které složil teenager z gymnázia jako ventilaci svých pocitů, aby se z toho všeho nesložil sám, začne se vám v hlavě tvořit velmi zajímavý film. Navíc po nich na louce následovali The Viv, jejichž rock s grungeovými prvky tvořil příjemné pozadí k pátečnímu podvečeru.
Klasikou už je v našem okrese skupina Papír sklo plasty. Kapela byla plná energie, kterou mě nabila a moc mě mrzelo, že nehraje o trochu později/že se o trochu dříve nestmívá, jelikož tma by mi dodala odvahu potřebnou k tomu, abych si na ně dokázala pořádně zatančit. Hrozně mě mrzelo, že lokální punková skupina Owoce hrála paralelně, protože ty já si poslechnu vždy ráda, hrají však v okolí poměrně často, a tak se nebojím, že bych tímto propásla neopakovatelnou příležitost.
Jméno skupiny inspirované recyklovatelnými papíry mi připomíná, že nás po celou dobu festivalu provázely vratné kelímky, což je možná malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro ekoteroristku Pavlínu, která každofestivalově pláče nad šíleným množstvím odhozeného plastu, a tahle inovace mě dokázala i malinko uklidnit. Navíc zálohu na kelímek beru jako investici do budoucna, protože když si ho koupíte první den a poté utratíte veškeré své peníze, odejdete alespoň s vrácenou padesátikorunou.
Od té doby, co Všudybud navštěvuji, nechyběla ani jeden rok skupina, ve které se hraje na trubku nebo harmoniku, a můžete se u ní v noci, kdy už vás nikdo nevidí nebo je to všem jedno, pořádně vyřádit a zapotit. Letos tuhle úlohu přebrala brněnská skupina Helemese, která rozproudila dav do takové míry, do jaké se to za pátek nepovedlo snad nikomu.
Skupina s nevyslovitelným názvem 1flfsoap mě fascinovala už jenom tím, že jsem se přistihla, jak tančím na kapelu, která se skládá z bicích a z kytary. Teda… pouze z toho se pravděpodobně bude skládat asi tak 90 % hudby, kterou právě poslouchám. Moje fascinace však pocházela z toho, že jsem konečně viděla, jak zajímavě takto složená kapela vypadá, když hraje.
Asi jediným zklamáním tohoto ročníku pro mě byla skupina Minus123minut, na kterou jsem byla hrozně zvědavá a brala jsem ji jako potenciální hudební objev, kromě toho se na ni pěla chvála už předem. Možná jsem byla už prostě jen unavená, možná jsem čekala víc, větší drive, více energie, větší odlišnost od jakékoliv jiné jazzrockové kapely. Možná cokoliv, co obsahuje slovo jazz, opravdu není nic pro mě, nevím. Každopádně po této kapele jsem se již definitivně poroučela domů, protože jsem věděla, že mě toho další den čeká ještě spousta. Usnula jsem hned, spokojeně a se zalehlýma ušima!
Jaká byla sobota? To se dozvíte již brzy!
Reportáž ze soboty zde.
––––––––––––––––––––––––––––––––
14. Všudybud 2018, 8.–9. 6., vodní hrad Lipý a okolí, Česká Lípa, pořádá Progres, z. s.
Páteční program: Pupíček, The VIV, Myluju Vendulu, Please The Trees, Minus123minut, Tetrahop, Papír sklo plasty, Helemese, 1flfsoap, Helicopter, Owoce, Dmitrievna, Neumíínisss, Homoton
foto: Štěpán Kňákal, Filip Švácha a Jakub Sedláček