Výstavu Adepte cechu Hubertova – Tradice a současnost myslivosti ve Vlastivědném muzeu a galerii v České Lípě lemoval po celou dobu jejího trvání bohatý doprovodný program.
Jeho poslední součástí bude Hubertská jízda a svatohubertská mše, které budou hostit českolipské ulice a klášterní bazilika Všech svatých v sobotu 26. října.
Slavnostní průvod povede koňské spřežení se svatým Hubertem a jeho písařem. Účastníci průvodu, jehož hlavní korpus budou tvořit trubači, psovodi a sokolníci ze Střední lesnické školy ve Šluknově, se sejdou v centrální části městského parku v 9:00 hodin ráno a jsou mezi ně srdečně zváni i myslivci z Českolipska.
V půl desáté se průvod vydá Mikulášskou ulicí na náměstí T. G. Masaryka, kde bude přivítán starostkou České Lípy Mgr. Hanou Moudrou, která svatému Hubertovi a jeho družině předá vládu nad městem. Poté se již průvod vydá dále ulicemi Jindřicha z Lipé a Sokolskou až na náměstí Osvobození.
Celá akce vyvrcholí svatohubertskou mší, nad kterou převzal záštitu Jeho Excelence Mons. Jan Baxant, biskup litoměřický. Mši svatou bude celebrovat P. Viliam Matějka. Slavnostní ráz mše umocní šluknovští trubači, kteří budou doprovázet pořad celého dne a svatohubertský den v České Lípě po skončení mše završí provedením veřejnosti troubenými signály českého honu. Nejen pro myslivce slavnostní den ukončí čestná salva na Náměstí Osvobození.
Po skončení akce bude mít veřejnost jednu z posledních příležitostí zhlédnout výstavu Adepte cechu Hubertova – tradice a současnost myslivosti, na místě budou přítomni i její kurátoři, kteří rádi přispějí zasvěceným výkladem.
Svatý Hubert – patron myslivců
Hubertův cech, jak bývají označováni myslivci, má sv. Huberta jako svého patrona. Proč tomu tak je? Odpoví nám příběh z dávné minulosti.
Hubert, syn vévody Akvitánského Bertranda, žil na přelomu 7. a 8. století na území dnešního pomezí mezi Belgií, Francií a Lucemburskem.
Jeho otec sloužil jako dvořan u franckého krále Theodorika III., takže Hubert vyrůstal na královském dvoře a osvojil si mravy tehdejší doby. Naučil se číst a psát, získal rytířské dovednosti, ovládal zacházení se zbraní, lov a jízdu na koni. Když se po otci ujal vlády, propadal stále více své lovecké vášni. Věnoval se jen lovu a o vládu své země příliš nedbal. Přenechával ji dvořanům, kteří lid zbídačovali.
Pole bývala často drcena kopyty jeho lovecké družiny. Přemnoženou zvěř chránil jen pro svou loveckou kratochvíli. Neposlouchal nářku a bědování prostého lidu ani dobrých rad přátel. Neslyšel prosby své manželky, neuposlechl ani hrozeb duchovních, že jeho jednání přivolá trest boží. Jeho žena při porodu prvního dítěte zemřela, a on o to více hledal zapomnění v lovu a divokých pitkách.
Jednoho krásného nedělního dne náhle proříznul tichý les ostrý zvuk lesních rohů, křik lovců, dupot koní a štěkot psů. Vévoda se hnal krajem se svou družinou za nádherným bílým jelenem s mohutným parožím. Najednou jelen skočil do hustého křoví, kam ani psi nemohli, natož jezdci.
Zastavili se, a v tom jelen opět z křoví vystoupil a klidně stanul před nimi, mezi parohy zářivý kříž, který svým jasem předčil i silný svit letního slunce. Psi s vytím utekli, koně zděšením frkali a vzpínali se. Vévoda seskočil z koně, klesl na kolena a překvapeně hleděl, jak na něj postava na kříži v jelením paroží promlouvá přívětivým hlasem. Vytýkala mu jeho nezřízený život a bezohlednou loveckou vášeň, která veškerý lid uvrhla do obrovské bídy, a nabádala ho k nápravě.
Jelen zmizel a vévoda, pohroužen v hlubokých myšlenkách, se vrátil pěšky domů, koně vedl za uzdu. Pak hned odjel do Maastrichtu poradit se s biskupem Lambrechtem. Ten ho přivedl k pokání za rozmařilý život i divokou honbu. Vévoda si svůj trest sám zpřísnil tím, že se vzdal vévodství i veškerého majetku a stal se prostým řeholníkem řádu sv. Benedikta v Adainu, nedaleko lesa, kde spatřil vzácné zjevení. V klášteře našel vévoda vnitřní rovnováhu, poznal hodnoty života a službou okolnímu lidu se snažil odčinit své minulé hříchy. Později se stal biskupem v Liege, kde si získal velkou vážnost a úctu.
Když v roce 727 zemřel, byl nejprve pochován v kostele sv. Petra v Liege. Později ho převezli do adainského kláštera, kde spočinul v novém sarkofágu. Při prvním otevření jeho hrobu bylo nalezeno nezpráchnivělé tělo. Stalo se tak 3. listopadu 744. Na počest zázračné události církev zasvětila tento den právě sv. Hubertovi. Později byl svatořečen a uctíván jako ardenský apoštol a myslivci jako jejich patron. Nejvíce se o rozšíření úcty ke sv. Hubertovi zasloužil klášter v belgickém Saint Hubert, založený roku 820. Ostatky sv. Huberta, uložené ve stříbrném relikviáři na oltáři v kostele, se ale za hugenotského povstání ztratily, a dodnes nebyly nalezeny.
Uctívání sv. Huberta jako patrona lovu zavedl papež Řehoř III. v letech 731–741, jako protiváhu k Dianě, pohanské bohyni lovu. Dnes je pro všechny myslivce, věřící i nevěřící, sv. Hubert symbolem myslivecké cti, pokory a poctivosti, patronem lovu a ochrany zvěře, tradic a mysliveckých obyčejů.
(zdroj informací o sv. Hubertovi: silvarium.cz)