Nejproslulejší případ psychické nákazy se odehrál před 240 lety. Když Goethe vydal Utrpení mladého Werthera, mladí mužové chodili oblékaní jako Werther, mluvili jako Werther – a také se jako Werther sami zabíjeli. Kdybychom věnovali třeba diskotékovým řidičům podobnou pozornost jako atentátníkům, mohlo by to vypadat takhle:
V sobotu si nezletilý Marek B. (snímek za volantem je z jeho 17. narozenin) vypůjčil bez dovolení rodinné auto. Při návratu z diskotéky nezvládl řízení a havaroval. Ve vozidle bylo dalších pět lidí ve věku pod 20 let. Dva zemřeli na místě, ostatní čtyři včetně řidiče jsou hospitalizováni... Mareček odmalička miloval rychlou jízdu, vypráví jeho babička. Drandil na koloběžce po dvoře jako blesk, pak jsem mu dala k narozeninám kolo... Byl fanoušek rychlostních závodů. Půjčoval si otcovo auto, aby oslnil spolužačky... Mám ho ráda, řekla nám Sandra N., protože mě rychle a spolehlivě dovezl, kam jsem potřebovala (selfie Sandry s Markem)... Dobře se učil, řekla jeho třídní. Jestli přežije, bude mít vyznamenání (na snímku je pietně vyzdobené místo havárie)... Než upadla do bezvědomí, natáčela jedna z dívek nehodu na svůj telefon (viz připojený záznam; upozorňujeme, že některé záběry mohou být drastické)... Na Facebooku má Marek B. stovky nových nabídek přátelství... V pubertě není případ zas tak výjimečný, soudí psycholog...
Divili byste se, kdyby se s touhou po takové publicitě vynořili další Markové?
Nejen v bulváru následují po každém atentátu podrobné reportáže a úvahy o terorismu. Tak se dozvíme, co vrah jedl a pil, jak se učil, jestli ho zajímaly holky, že nosil kraťasy, co říkají sousedi, jestli má komplice a jak to souvisí s islamisty. Taky ovšem fámy a spekulace, které další vyšetřování vyvrátí. Bohužel tak reagují sociální sítě i většina médií. Veřejnoprávní TV věnovala mnichovské vraždě ve zprávách prvních 20 minut! Zabijáci v černých uniformách se jistě tetelí blahem, jak Evropa sebevražedně spolupracuje v šíření strachu a nejistoty. Spojuje s islámem už i zločiny pitomých puberťáků.
Co kdybychom to aspoň omezili:
Nejmenovat zločince, žádné fotografie. Nedělat jim reklamu, která svádí k napodobení! Byl to odsouzeníhodný vrah, tečka.
Zločin nepatří na první místo zpravodajství.
Nezveřejňovat záběry truchlících; po jiných tragédiích si taky umíme představit pocity rodiny a jsme obvykle ohleduplnější.
Spekulace a hypotézy mají smysl jen pro tajné služby. Zobecnění případu s návodem na lepší prevenci odložme až po vyšetření a odborné analýze zločinu.
V místě činu musí policie informovat podrobněji. Jen idiot ale zveřejní on-line záběry rukojmích nebo policistů, a ohrozí tím jejich životy.
Pro ty, kteří se do uvedeného města chystají, by měla existovat (celoevropská?) informační linka.
Zpráva může vypadat takto: „Mnichov. Pomatený výrostek včera večer před jídelnou a v obchodním centru postřílel 9 lidí. Další tři desítky zranil, některé vážně. Na útěku se zastřelil. Policie dočasně přijala nutná opatření. Vyšetřování případu pokračuje.“ Chybí vám snad něco podstatného?
Uvedená pravidla nelze nařídit. I ve zdejší diskuzi se objevují citace a odkazy, které nechtěně propagují zločiny atentátníků a pomáhají vyvolávat paniku. Jaký praktický smysl mají pro nás detaily vraždy spáchané stovky kilometrů odsud, když pachatel už nežije? Nebo dokonce vyprávění o provokaci šesti vousatých fanatiků kdesi u německého nudistického bazénu? Bez našeho strachu jsou atentáty naprosto neúčinné a nakonec i zbytečné.
Vím, že nejsem moc originální, podobné návrhy k sebekázni se ozývají stále častěji. Když bude veřejnost o smyslu navržených pravidel přesvědčena, odsoudí neukázněné panikáře sama – a situace se snad postupně zlepší. Už dnes je ale můžeme ignorovat. A nevolit!