Přesto, že jsem si vypůjčil ten název, podobnost či jakoukoliv souvislost s jedním z našich nejlepších (nejen normalizačních) televizních seriálů v tom nehledejte. A pokud snad přece jen trochu – pak jedině v té paralele rozmanitých lidských a historických osudů a peripetií, jež prošly tímto secesním architektonickým skvostem za těch více než sto let jeho – rozhodně ne idylické – existence.
Ještě snad – při troše nadsázky či autorské licence – by se ten dům (sice o pár desítek let starší než ten brněnský, v jeho zcela odlišném funkcionalistickém architektonickém slohu) dal nazvat takovou malou českolipskou vilou Tugendhat...
-----
Dům čp. 361 stojí na dnešní Děčínské ulici, naproti majestátnému kolosu okresního soudu (shodou okolností byly obě stavby dokončeny v roce 1898). V podobě secesního letohrádku dala dům postavit českolipská obchodnická židovská rodina Altschulů, která se sem přestěhovala patrně z lužického Budyšína. Na konci 19.století šlo o velmi rozvětvený rod.
Rodinná majetková štafeta přechází postupně z rukou původní majitelky a budovatelky domu Karolíny Altschulové (1898) na Rudolfa Altschula (1906) a posléze na dceru Emílii (1927), v té době ještě nezletilou, později provdanou Weissovou. Jejím manželem se stává čerstvě vystudovaný právník JUDr. Erich Weiss (1911 – 1988), který jako zázrakem přežil hrůzy koncentráku a holocaustu a po válce dlouhá léta pracoval v České Lípě jako advokát.
Vila pochopitelně po Mnichovu a po vypuknutí války nemohla uniknout pozornosti místních nacistů a v roce 1940 byla konfiskována jako židovský majetek.
Tento hrůzný antisemitský aspekt nutně vyniká právě v České Lípě, kde jako v jednom z mála severočeských měst (Liberec, Jablonec n/N.) v tzv. křišťálové noci 11.11. 1938, vzplála apokalyptická pochodeň vypálené synagogy – jedné z nejstarších tady na severu – jako ohnivý signál přicházejících válečných hrůz od strůjců „nové Evropy a nového světového pořádku“. Inferno mohlo naplno rozevřít svůj nenasytný chřtán...
-----
Budiž mi dovoleno použitím instrumentu z jiného tvůrčího odvětví – filmu – tak zvaného ostrého střihu – ukončit líčení té více než půlstoleté anabáze domu, jehož exteriér ani interiér nenesly na svém neblahém osudu nejmenší kousek viny.
Ta pravá majetko-právní rošáda nastala až po roce 1945. Československý stát vilu nejprve jako německý majetek zabavil. Pojem restituce – jak jej chápeme dnes – byl neznámý, většina původních židovských majitelů buď skončila v plynových komorách nebo emigrovala.
Naštěstí u tehdejších představitelů místní a okresní státní a lidové správy zvítězil zdravý lidský rozum nad porevolučními emocemi a spekulacemi a secesní dům čp. 361 nějaký čas sloužil mládeži – Svazu české mládeže a Junáku.
Po ping-pongu od roku 1952 mezi místním a okresním národním výborem (popřípadě v opačném gardu), zhruba v polovině padesátých let v tomto objektu vznikl pionýrský dům (MDPM), aby po krátkém mezičasí a změně názvu na dům dětí a mládeže, po změně režimu po r. 1989 začal pomalu, ale jistě podléhat hlodání zubu času. Z chlouby města se stával ostudou a mementem a zdviženým varovným prstem.
-----
VILLA HRDLIČKA
Dvacáté první milénium bylo již v plném proudu, když se majitelem domu čp. 361 stala geodetická firma Hrdlička, spol.s r.o. a v roce 2009 započala rekonstrukce chátrající vily na Děčínské ulici. Cílem bylo vybudování zázemí českolipské firemní pobočky a současně školicího střediska.
A tak se na obzoru začal rýsovat – a symbolicky jako pták Fénix z popela vstávat – dnešní Villa Hrdlička. Po kompletní rekonstrukci (2009-2011), s co nejcitlivější snahou a pietou zachovat – vně i uvnitř – původní secesní podobu.
Vedle rozhodujících vlastních investičních zdrojů firmy Hrdlička, přispěly k zdárné realizaci tohoto příkladného činu i fondy Evropské unie. A tak mohli 6.října 2011 majitel firmy Martin Hrdlička, starostka města Mgr. Hana Moudrá (ODS) a Ing. Zuzana Matějíčková, ředitelka odboru implementace strukturálních fondů ministerstva průmyslu a obchodu, společně a slavnostně přestřihnout symbolickou (i opravdovou) pásku opravené secesní vily.
Genius loci začal žít svým novým nadějným životem...
Komentáře
Re: Byl jednou jeden dům
23. Květen 2012 - 23:23 | Ojra-Ojra
Hmm,
Nahoruto není názor, ale PR. A barák bude stále Weissova vila, DDM nebo pionýrák - Villa Hrdlička, no počkáme tak 40-60 let a uvidíme.
Také jste mohl zmínit, že před Hrdličkou byl jejím dlouholetým majitelem "známý českolipský advokát" JUDr. Riedl, pro úplnost ...
Re: Byl jednou jeden dům
24. Květen 2012 - 7:42 | Kafka
"Tento hrůzný antisemitský aspekt nutně vyniká právě v České Lípě, kde jako v jednom z mála severočeských měst (Liberec, Jablonec n/N.) v tzv. křišťálové noci 11.11. 1938, vzplála apokalyptická pochodeň vypálené synagogy – jedné z nejstarších tady na severu – jako ohnivý signál přicházejících válečných hrůz od strůjců „nové Evropy a nového světového pořádku“. Inferno mohlo naplno rozevřít svůj nenasytný chřtán..."
V kterém století ten pisatel žije?
NahoruRe: Byl jednou jeden dům - reakce autora článku
6. Červen 2012 - 13:24 | barta
BYL JEDNOU JEDEN DŮM
(aneb poněkud opožděná odpověď na komentáře)
Dne 23.5. t.r. byl v i-novinách.cz zveřejněn můj článek Byl jednou jeden dům. Stalo se tak bez mého přání a souhlasu tento text zveřejnit v médiu, ke kterému mám odjakživa řadu výhrad (původně byl psán pro tištěná média typu měsíčníku Lípa nebo Městské noviny, včetně snímků, bez nichž tento text téměř postrádá smysl).
Chtěl bych věřit, že bez původně nějakého hlubšího záměru či úmyslu editora či redakce, se vzápětí objevily první ohlasy – tzv. komentáře – na tento můj článek.
Přes takřka apriorní nechuť vést na této půdě jakoukoliv komunikaci nebo dokonce polemiku se svými event. oponenty a odpůrci, rozhodl jsem se porušit tuto svoji zásadu a požádal jsem vydavatele a redakci i-novin.cz o možnost na tyto ohlasy reagovat níže uvedeným způsobem.
23.květen 2012 – 23.23 – Ojra – Ojra
Pisatel (pisatelka) se – hm – domnívá, že můj článek není názor, ale PR (obecně píárko). Nikoliv. Šlo o několik informací a faktů o domě čp.361. Ne všechno, co o dané věci či tématu vím a mám ve svém poznámkovém bloku, musí být zveřejněno. A ujišťuji oponenta (tku), že toho o inkriminovaném objektu vím mnohem víc než si myslí sám Ojra-Ojra. Třeba i to, že kromě již vzpomenutých institucí zde byli nějaký čas esenbáci (jejich velitelství sídlilo před asanací této městské části vedle) a bydlel zde také někdejší školní inspektor Brunclík. S posledním majitelem domu před Hrdličkou (známým českolipským advokátem) se znám osobně již přes půl století. Jeho jméno – kromě toho, že si jeho zveřejnění třeba ani on nepřál – s historií domu však nijak podstatně nesouvisí.
A závěr? Pro normální lidi „ten barák“ už není ani Weissova vila (nikdy jej tak nikdo nenazýval), ani DDM nebo pionýrák, ale už déle než tři roky je to majetek a sídlo seriózní a autentické geodetické firmy Hrdlička, spol. s r.o. – tedy Villa HRDLIČKA!
Pisateli Ojra-Ojra, nevím, kolik je Vám let, avšak udivuje mě Váš životní optimismus a perspektiva, když píšete – cituji: „…no, počkáme tak 40 – 60 let a uvidíme“. Já už to určitě neuvidím, ale Vám to upřímně a ze srdce přeji!
24.květen 2012 – 7.42 – Kafka
(jak vidno, pisatel si přivstal)
Motto: (volně podle Švejka)
Paní Müllerová – vzrušeně: „Pane Stehlík, pane Stehlík, píše vám – nebo spíš o vás – nějaký Kafka“.
„Kterej Kafka, paní Müllerová? Já jsem znal dva. Ten pražskej německej židovskej spisovatel (1883 – 1924) to asi nebude. To bude ten druhej, toho jsem znal ještě krátce po sametové revoluci, on byl totiž marxisticko-leninského vyznání a tak jsem se mu na místě šéfredaktora tehdejších okresních novin moc nelíbil. Dokonce na mě se svojí rodnou partají podali stížnost a žalobu… ale to už je taky hezkejch pár let. Jedině, že by to byl nějakej jeho potomek. Ale nemusí. Těch Kafků přece může bejt víc, stejně jako Stehlíků a jinejch ptáků…“ (konec motta – a teď chvíli vážně).
Pan Kafka, ještě než vysloví nade mnou svůj ortel, nelení a otrocky opíše celý můj odstavec o antisemitismu, vypálených synagogách a holokaustu.
Ať už to je kterýkoliv Kafka (všem ostatním slušným a poctivým nositelům tohoto příjmení se předem omlouvám), tak jeho závěrečná otázka: „V kterém století ten pisatel žije?“, by měla být vytesána do kamene, trvalejšího než prchavé internetové médium!
Budu ji citovat – mj. na nejbližším semináři a besedě Češi, Němci, Židé (právě v domě čp.361) – jako nezvratný důkaz, že bolševici, nacisté a fašisté, rasisté a jiné odrůdy nedemokratických odnoží a hnutí, jsou n e p o u č i t e l n í a tím pádem nereformovatelní!!
Bez ohledu na to, v kterém století nebo tisíciletí žijeme. Přesto – či spíš právě proto – pozor na ně!
Zdenek Stehlík
Nahoru